Pěší turistika na Kreuzeckou vysokohorskou stezku
Stezka Kreuzeck-Höhenweg je náročná: na 52,8 kilometrech vede neustále nahoru a dolů po hřebeni skupiny Kreuzeck - je třeba překonat 3500 výškových metrů.
Terén je kamenitý a pak opět velmi mělký podél krásných alpských luk. Námaha je však odměněna nádherným výhledem a pěknými malými přístřešky.
Přicházíme do hor
Společně s kamarádkou Leonií jsem se vydala na dvě etapy této trasy. První den chceme jít od chaty Feldnerhütte k chatě Hugo-Gerbers-Hütte. Zde již po přiblížení přenocujeme nahoře. Je to příjemný začátek, protože hned máte pocit, že jste unikli každodennímu životu, a můžete poslouchat vzrušující příběhy ostatních turistů. Jen noc ve spacím táboře není tak úplně odpočinková, ale se špunty v uších slyšíme jen trochu typického chrápání a druhý den ráno se budíme polospící.
Když vidíte jen šedou barvu
Navzdory dobré předpovědi počasí se při pohledu z okna setkáváme s šedou stěnou. Doufáme, že je to jen mrak, a po dobré snídani vyrážíme. Čeká nás 9 kilometrů. První výstup je náročný, protože se odtud musíme nejprve dostat na hřeben. S každým krokem cítíme tíhu našich batohů a jsem rád, že jsme si sbalili jen to nejnutnější. Nicméně na dálkovou turistiku potřebujete mnohem více vybavení než na jednodenní výlet. První dvě hodiny jsme zahaleni do husté šedi a z krásného výhledu si bohužel moc neužijeme. Místo toho se můžeme plně soustředit na cestu. To je také nutné, když přicházíme k prvnímu místu zajištěnému lanem. Pár bezpečných kroků přes úzkou římsu a už jsme na druhé straně. Zde se úzká stezka táhne podél svahu. Můžeme tušit, že prudce klesá, ale výhled je zde jen několik metrů.
Podívejte se! Jak krásné!
Vzájemně se motivujeme k další práci a víme, že dobrá nálada je nejlepším lékem proti špatnému počasí. Jdeme nahoru a dolů. Z mlhy se vynořují další turisté; i s nimi prohodíme pár povzbudivých slov, popřejí nám šťastnou cestu a my pokračujeme dál. Dlouhý výstup nás dovede na nejvyšší vrchol skupiny Kreuzeck, Hochkreuz (2709 m). Vyhlídková lavička naznačuje, že se tu člověk obvykle rád zdrží a pokochá se výhledem, ale my se tu nahoře zdržíme jen krátce. Při sestupu je naše výdrž odměněna a konečně se objevuje kousek modré oblohy.
"Podívejte! To je krása!" vykřikne Leo a ukazuje dolů do údolí. A skutečně, oblačnost se trochu zvedá a my se můžeme po zbytek cesty dívat alespoň dolů do zelených údolí. Jen tohoto výhledu se nemůžeme nabažit. Teď také vidíme, jak strmě vlastně klesá svah vedle cesty. Kdo není zbaven závratí a nemá jistou nohu, ten si tuto cestu asi neužije.
Místa na spaní jsou vzácná
Po pěti hodinách dorazíme k našemu dnešnímu cíli: chatě Hugo Gerbers. Jsme srdečně přivítáni a nejprve dostáváme teplý čaj ve vyhřáté kuchyni. Mimochodem, celou cestu marně hledáme teplou sprchu. Místo toho se myjeme v ledovém prameni, který nás osvěží a znovu nastartuje. V chatě často zvoní telefon. Turisté si chtějí rezervovat místo na spaní, ale chata je už na několik dní plně obsazená. Po cestě je jen několik malých chat, což přidává na kouzlu, ale také nabízí málo lůžek. Dnes máme štěstí: na chatě je s námi jen pět dalších turistů a dozvídáme se, že někteří, které odradilo počasí, raději sestoupili zpátky do údolí.
Odpoledne se trochu projdu krásným vysokým údolím pod chatou, poslouchám zurčení potoků a jsem opět fascinován zdejší flórou. Když si člověk udělá trochu času, může objevit nespočet druhů. Drápaté bodláky, měkké šťavnaté lišejníky a mechy nebo krásnou, ale jedovatou modrou mnišku. Zvláštní nádech dodává krajině také hra světla a stínu.
Svišti doprovázejí cestu
Po dnešní etapě padáme do postele, unavení a spokojení, přestože kolem chaty stále sviští silný vítr. Druhý den ráno nás potěší, když z okna uvidíme první sluneční paprsky. Po snídani se opět vydáváme na cestu, dobře odpočatí. Čeká nás 13 kilometrů a 1200 výškových metrů. Tyto trasy znám vlastně vždy jen jako výstupy na vrchol a pak zase sestupy. Ale dnes vidíme téměř celou trasu před sebou i za sebou.
Po prvních pár metrech už slyšíme pískání svišťů. Nezdá se však, že bychom pro ně představovali skutečné nebezpečí, protože se zdá, že sedí na sluníčku a radují se z dnešního lepšího počasí. S výhledem na alpské pastviny začínáme dnes docela uvolněně, teprve po chvíli se cesta opět zužuje a vede nás přes skalnaté vrcholy a hřebeny, kde se opět soustředíme na to, abychom kladli jednu nohu před druhou.
Když přijde déšť
Působivá krajina nás znovu a znovu láká ke krátkým přestávkám, abychom se pokochali výhledem. Podél obzoru se táhne horský hřeben, uprostřed zelených alpských luk leží horská jezera a potoky. U ledového pramene si doplňujeme vodu do lahví. Od Damerkopfu vede stezka přes velké kamenné bloky, na kterých lišejníky po staletí vytvářely malá umělecká díla. Na skalách září žlutě, zeleně a oranžově. Jsou to takzvané pionýrské rostliny, které se dokážou usadit na skalách a stromech v těch nejnepříznivějších podmínkách a vytvořit základ pro nový život. Nevadí jim ani silný vítr. Naše motivace je opět zpochybněna, když vidíme černou stěnu deště, která se k nám blíží od Zietenkopfu. Naštěstí je to jen déšť a ne bouřka, která se blíží. Odhaduji, že déšť nás zastihne za půl hodiny.
Do útulny Anna, našeho dnešního cíle, zbývají ještě asi dvě hodiny. Žádný přístřešek tu není, takže nám nezbývá než se vnitřně i vnějškově připravit na to, že brzy zmokneme. Moc se mi do toho nechce, ale nepomáhá to. Vyhrabáváme z batohů mackintoshe a oblečení do deště. Koneckonců to nejsou kila, která se do hor táhla jen tak pro nic za nic. Přechází přes nás krátká a silná přeháňka. Po čtvrt hodině jsme mokří a cestu lemují kaluže, ale to všechno k dálkové turistice patří a vlastně to není tak hrozné. Cesta naštěstí není kvůli dešti kluzká a brzy opět vychází slunce.
Lamy a spol.
Pomalu, ale jistě se blížíme k domu Anna-Schutzhaus a k naší velké radosti nás zde vítají nejen velmi milí hostitelé, ale také celé stádo lam. Karl-Peter Schneeberger je horský vůdce a je na cestě se skupinou na lama trekking (http://www.dolomitenlama.at/?page_id=626), říká nám širokým východotyrolským dialektem. Hladoví jíme velmi chutné Schlipfkrapfen. U stolu se dáváme do řeči se dvěma ženami. Mají před sebou ještě celou cestu a vyptávají se na naše zážitky. Rádi se s nimi podělíme o zážitky a dojmy z posledních dnů. V mžiku se rozproudí živá konverzace a večer končíme společně na chatě.
Tady nahoře v horách se lidé scházejí. Bez mobilního signálu, počítačů a televize je opět čas na dlouhé rozhovory a hru "Mensch-ärgere-dich-nicht". Tak nějak to sedí, protože to bylo i naše motto posledních dvou dnů. Protože rozčilovat se nad počasím jen kazí den, a i přes omezenou viditelnost první den jsme si to skvěle už ili a určitě budeme na tento zájezd dlouho vzpomínat.
